Tragikomedie státního rozpočtu: Ztráta kurzu a demografická slepota

Česká politická scéna právě předvádí ukázkovou tragikomedii. Zatímco státní rozpočet vykazuje stále hrozivější schodky, vládní koalice se místo hledání strategických řešení utápí v žabomyších válkách o jednotlivé položky. V tomto účetním handrkování však zcela uniká širší podstata věci: realita, do které se Česká republika řítí.

Zásadním selháním koalice je fetišizace takzvaných investic do infrastruktury, konkrétně do výstavby nových škol a nemocnic s cílem se proinvestovat. Tento přístup je v přímém rozporu s tvrdými daty. Demografická křivka neúprosně stárne a porodnost padá. Podle projekcí Eurostatu bude česká populace do roku 2050 výrazně starší. Plánovat v této situaci masivní výstavbu nových kapacit je ekonomický nesmysl.

Logicky se nabízí otázka: pro koho se tyto školy a nemocnice vlastně staví? Lít peníze do nového betonu v době, kdy populace v produktivním věku ubývá, je plýtváním. Prostředky je nezbytné alokovat diametrálně odlišně a reagovat na to, co se děje teď, ne na včerejší růstové sny.

Pokud má stát financovat zdravotnictví, prioritou nesmí být budování nových, brzy poloprázdných pavilonů, ale udržení funkčnosti toho, co už máme. Zcela stěžejní je nesnižovat úhrady existujícím zdravotnickým zařízením. To jsou místa, která reálně a každodenně poskytují péči současným pacientům. Krátit peníze zařízením, která drží systém v chodu, jen proto, aby zbylo na politicky líbivé otevírání nových budov, je krokem k destrukci dostupnosti péče.

Pragmatický přístup velí investovat do modernizace a digitalizace stávající sítě, nikoliv do betonu, který zůstane dobudoucna nevyužitý. To je ostatně princip, který funguje v soukromém sektoru, ze kterého by se stát mohl s ohledem na svůj profesní původ inspirovat.

Pokud by snad někdo hledal spásu u opozice, narazí na absolutní neschopnost a názorovou prázdnotu. Opozice na jedné straně populisticky křičí o nutnosti drasticky šetřit a krotit státní dluh, ale jedním dechem volá po masivním zbrojení a obřích armádních výdajích. Tento myšlenkový oxymóron jen podtrhuje celkový zmar a zoufalost situace.

Výsledkem je politické divadlo, ve kterém chybí jakákoliv odvaha podívat se pravdě do očí, přiznat demografickou realitu a začít rozpočet řídit podle skutečných potřeb, nikoliv podle předvolebních hesel. Ať už si můžeme o zrušení superhrubé mzdy myslet cokoli, tento krok měl být pouze krátkodobým řešením covidové krize za účelem ulevit ekonomice, nikoli krokem trvalým.  Zdanění odpovídající superhrubé mzdě mělo být reflektováno buď na straně výdajové, nebo v příjmové, a to například v kolonce daně z příjmu.