Babiš: „nastoupili jsme na polskou cestu“

Když šéf hnutí ANO Andrej Babiš v pořadu CNN Prima News prohlásil, že „nastoupili  na Polskou cestu“, mnozí si vybavili sousední zemi, která za posledních patnáct let zaznamenala jeden z nejrychlejších ekonomických růstů v Evropě. Polsko jako jediná ekonomika EU nepropadlo do recese během finanční krize 2008–2009, a i během pandemie covidu-19 si vedlo lépe než většina unie. HDP na obyvatele v paritě kupní síly vzrostl z 56 % průměru EU v roce 2004 na přibližně 80 % v roce 2023. Tento růst byl tažen kombinací štědrých dotací z Bruselu, levné pracovní síly a také politiky, která se často stavěla spíše pragmaticky než dogmaticky k unijním pravidlům.

Termín „polská cesta“ ale v českém kontextu získal specifický nádech. Naráží na rychlou výstavbu infrastruktury, silnic, železnic a energetických projektů, které Polsko realizovalo často bez ohledu na byrokratické průtahy a někdy i v rozporu s unijní legislativou. Zatímco Česko se léta potýká s povolovacími procesy u dálnic či úložišť, Polsko dokázalo postavit dálnice a letiště v rekordních časech. Otázkou je, zda je to důsledek efektivnějšího úřadování, nebo spíše toho, že se Varšava naučila unijní předpisy obcházet či ignorovat.

Polský hospodářský zázrak má ale i stinnou stránku. Veřejný dluh Polska se za posledních deset let zvýšil z přibližně 50 % HDP na přes 55 % HDP v roce 2023. To není extrémní číslo, ale tempo zadlužování je rychlé. Polsko se také potýká s vysokou inflací, která v roce 2022 dosáhla 14,4 %, nejvíce od 90. let. To tvrdě dopadlo na polské domácnosti, jejichž reálné mzdy v roce 2022 klesly o více než 3 %.

Zastánci polské cesty argumentují, že růst mezd a zaměstnanosti tyto náklady vynahradí. Polská minimální mzda se od roku 2015 zvýšila z 1 750 zlotých na 4 242 zlotých v roce 2024, což je nárůst o více než 140 %. Průměrná mzda v roce 2023 dosáhla 7 755 zlotých (zhruba 41 000 Kč), což je stále méně než český průměr, ale rozdíl se rychle zmenšuje.

Polsko si jako jediná velká ekonomika EU ponechalo vlastní měnu. Kurz zlotého k euru se dlouhodobě pohybuje v rozmezí 4,2–4,7 PLN/EUR, ale během inflačního šoku v roce 2022 zlotý výrazně oslabil, až k 4,9 PLN/EUR. Vůči české koruně zlotý oslabil ještě výrazněji. Zatímco v roce 2015 stál 100 PLN zhruba 620 Kč, v roce 2024 to bylo jen kolem 580 Kč. To znamená, že polští střadatelé, kteří drží úspory v zlotých, při přepočtu na koruny či eura tratí. Inflace v Polsku byla dlouhodobě vyšší než v Česku, což reálnou hodnotu úspor dále snižuje.

Naopak polský export těží ze slabší měny, což podporuje domácí průmysl a zaměstnanost. Tato politika „konkurenceschopné měny“ je ale v přímém rozporu s doporučeními Evropské centrální banky a často bývá kritizována jako forma měnové války. Zatímco Česko se připravuje na přijetí eura, Polsko si hrdě drží zlotý a právě v tom mnozí vidí podstatu „polské cesty“: pragmatismus nad ideály.

Jedním z mýtů o Polsku je, že masivně snížilo daně. Realita je složitější. Polsko zavedlo v roce 2019 tzv. „ústavu pro podnikání“ a snížilo daň z příjmu právnických osob z 19 % na 9 % pro malé firmy. Na druhou stranu zvýšilo daně z příjmu fyzických osob pro nejbohatší (daňová progrese) a zavedlo sektorové daně, například na maloobchod. Celkové daňové zatížení v Polsku (podíl daní na HDP) činilo v roce 2022 35,4 %, což je mírně nad průměrem EU, ale pod úrovní Česka (34,8 %).

Polská vláda Práva a spravedlnosti (PiS) spíše než na snižování daní vsadila na sociální transfery, jako je program 500+ (nyní 800+) na děti, které měly podpořit spotřebu a porodnost. Tyto výdaje financovala zčásti vyšším zdaněním bank a velkých firem a zčásti růstem dluhu. Kritici upozorňují, že taková politika je dlouhodobě neudržitelná a že polská ekonomika roste především díky dotacím z EU, které v letech 2014–2020 činily 82,5 miliardy eur, tedy více než celý český rozpočet.

Pokud by Česko skutečně nastoupilo na „polskou cestu“, tedy kombinaci rychlých investic, sociálních dávek a laxnějšího přístupu k unijním pravidlům, kdo by na tom vydělal? Pravděpodobně stavební firmy, developeři a příjemci sociálních dávek. Kdo by prodělal? Drobní střadatelé, kteří drží úspory v korunách na spořících účtech, protože vyšší inflace by reálnou hodnotu jejich peněz erodovala. Dále by prodělali lidé s fixními příjmy, kteří by čelili rostoucím cenám. A v neposlední řadě by prodělala celá ekonomika, pokud by se zvýšil rizikový profil země a investoři by požadovali vyšší výnosy z českých dluhopisů.

Zkušenost Polska ukazuje, že rychlý růst je možný, ale často za cenu vyšší inflace, slabší měny a rostoucího dluhu. Polská ekonomika se díky své velikosti a domácímu trhu dokázala z těchto šoků vzpamatovat, ale Česko je malá otevřená ekonomika, která je mnohem citlivější na vnější šoky. Co funguje u Visly, nemusí fungovat u Vltavy.

Polská cesta není jednoznačný recept na úspěch. Je to spíše pragmatická politika, která kombinuje štědré sociální programy, agresivní infrastrukturní investice a občasné ignorování unijních pravidel. Pro české politiky a jejich voliče, kteří na ni odkazují, je to lákavá zkratka, ale měli by si uvědomit, že Polsko má jinou ekonomickou strukturu, větší domácí trh a také výhodu nižší startovací základny. Než Babiš a spol. nastoupí na tuto cestu, měli by se podívat nejen na polské dálnice, ale také na polské účty za energie a úspory jejich občanů.