Island odmítl EU: Referendum zrcadlí neperspektivnost Unie

Islanďané v mimořádném referendu odmítli pokračování přístupových rozhovorů s Evropskou unií. Výsledek není překvapením pro ty, kdo sledují dlouhodobý vývoj vztahů mezi Reykjavíkem a Bruselem, kdy už od krachu jednání v roce 2013 byla islandská veřejnost vůči členství skeptická. Tentokrát však za rozhodnutím stojí víc než jen tradiční obavy o rybolovná práva.

Zatímco oficiální důvody zněly jako obrana suverenity a kontroly nad přírodními zdroji, pozorovatelé si všímají širšího kontextu. Islandské referendum se odehrálo v době, kdy Evropská unie čelí bezprecedentním výzvám, od vnitřních sporů o právní stát až po neschopnost jednotně reagovat na vnější tlaky. A právě tento obraz slabé a nejednotné Unie sehrál podle mnohých klíčovou roli.

Jedním z faktorů, které rezonovaly v islandské kampani, byla i rostoucí pozornost Donalda Trumpa vůči Grónsku. Jeho opakované výroky o koupi největšího ostrova světa a zájem o jeho nerostné bohatství vyvolaly v severských zemích obavy z nové éry velmocenského soupeření v Arktidě. Island, který sám leží v této citlivé oblasti, si dobře uvědomuje, že EU nedokázala na Trumpovy ambice nabídnout přesvědčivou odpověď – místo jednotné strategie přišly jen váhavé reakce a vnitřní neshody.

Pro Islanďany se tak EU jeví jako spolek, který nedokáže ochránit ani své vlastní členy, natož partnery. Rada EU sice nadále zdůrazňuje „společné hodnoty a zájmy", ale v praxi je Unie vnímána jako pomalý a byrokratický moloch, který ztrácí půdu pod nohama v globální konkurenci.

Islandská volební kampaň se nesla v duchu kritiky nejen EU, ale i jejích lídrů. „Brusel ukázal, že není schopen řešit krize. Ať už jde o migraci, energetiku nebo geopolitické hrozby. Proč bychom se k nim měli připojovat?" – tak by se dal shrnout názor mnoha voličů, kteří dali přednost nejistotě mimo Unii před jistotou uvnitř ní. Tento postoj posilují i opakované úniky informací o vnitřních sporech a neschopnosti najít shodu na klíčových otázkách.

Právě tento aspekt, vnitřní nestabilita a nekompetence, je tím, co odlišuje dnešní islandské referendum od toho z roku 2015, kdy země žádost o členství stáhla. Tehdy šlo především o rybolov. Dnes jde o důvěru v samotnou myšlenku evropské integrace, která se v očích mnoha Islanďanů zdiskreditovala.

Islandské rozhodnutí je další ranou pro image EU jako atraktivního společenství, do kterého chtějí země vstupovat. Po brexitu, odporu ve východní Evropě a rostoucímu euroskepticismu v západních členských státech přichází nyní jasný signál ze severu: Unie ztrácí přitažlivost i mezi tradičně stabilními demokraciemi.

Pro české politiky, kteří rádi zdůrazňují výhody členství, je to varování. Pokud se EU nestane efektivnější a jednotnější, může se islandská zkušenost stát inspirací pro další země. A zatímco někteří budou argumentovat, že Island je specifický případ kvůli rybolovu, jiní poukáží na hlubší problém: Unie, která nedokáže řešit vlastní krize, nemůže být přesvědčivým lídrem pro ostatní.

Island tak možná nechtěně ukázal cestu, kterou se Evropa ubírá – cestu nejistoty a rozpadu důvěry. A to je zpráva, kterou by si měl Brusel vzít k srdci, pokud nechce, aby se další referenda konala i jinde.