Stát si půjčuje doma, otevírá příležitost pro malé střadatele

Na konci srpna odstartovalo druhé upisovací kolo státních dluhopisů v rámci podzimní emise. Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) tak navazuje na praxi, kterou zavedla už během svého předchozího mandátu v roce 2019; tradici, kterou její nástupce Zbyněk Stanjura (ODS) po nástupu do funkce v roce 2021 v podstatě opustil, pravděpodobně v souvislosti s rostoucí inflací.

Ministerstvo financí nabízí drobným střadatelům v emisi splatné 15. 10. 2026 zajímavý úrok ve výši 3,75 % p. a., přičemž výnos je navíc osvobozen od daně z příjmu. Jde tak o velmi atraktivní nabídku zejména pro konzervativněji smýšlející investory, kteří se rizikovějším formám zhodnocení peněz raději vyhýbají.
V obecném měřítku to znamená jediné: peníze na spořicích účtech a dluhopisech konečně po letech něco vydělají.

Lidé si úrok často spojují především s hypotékou a dražším úvěrem. To je ale jen polovina příběhu. Úrok je totiž zároveň odměnou za odloženou spotřebu. Když ekonomika roste a podnikatelé generují marže, mohou si dovolit platit vyšší úrok z kapitálu, který si od střadatelů půjčují. Úspory tak mají reálnou hodnotu a nejsou jen číslem na obrazovce, které postupně požírá inflace.

Podle statistik ČNB drží Češi na spořicích účtech a vkladech stovky miliard korun, zatímco hypotéku má zhruba každý čtvrtý dospělý. Vyšší sazby tak na jedné straně pomáhají střadatelům, na druhé straně zvyšují náklady dlužníkům. Vzniká tak přirozené napětí, které nutí k opatrnosti obě strany, banky i domácnosti.

S tím souvisí i zajímavá otázka, komu vlastně stát za své dluhy platí. Pokud si peníze půjčuje doma (od českých domácností prostřednictvím spořicích dluhopisů) zůstává vyplacený úrok v tuzemské ekonomice. Občané ho následně znovu utrácejí nebo investují, takže se kapitál v podstatě otáčí uvnitř systému. Naproti tomu půjčky od zahraničních věřitelů, byť třeba za nižší úrok, znamenají, že peníze určené na obsluhu dluhu z ekonomiky trvale odcházejí ven. Domácí obyvatelé tak z takového financování nemají prakticky nic, zatímco kapitál potřebný na splácení mizí v zahraničí. Z tohoto pohledu dává smysl teze, že je pro stát dlouhodobě výhodnější zadlužovat se raději u vlastních občanů než u zahraničních investorů a to i za cenu vyšší sazby.

Tento pohled má ale i svá omezení. Podle dat Ministerstva financí drželi k 31. 7. 2026 zahraniční investoři (nerezidenti) necelých 29 % českého státního dluhu, přičemž tento podíl v průběhu roku postupně rostl. Ještě v lednu 2026 činil zhruba 26 %. Domácnosti naproti tomu vlastnily necelých 5 % dluhu, byť i zde je patrný nárůst z přibližně 3 % na začátku roku, tažený zájmem o Dluhopisy Republiky. Naprostou většinu formálně "domácího" dluhu, přes 63 %, drží finanční instituce, především banky. Jenže právě zde se skrývá zádrhel: téměř polovina veškerého státního dluhu (47,6 %) je sice v držení institucí sídlících v ČR, ty jsou ale samy vlastněné ze zahraničí. Když se tedy podíváme nikoli na sídlo držitele, ale na to, kam skutečně plynou úrokové výnosy, ukazuje se, že pod ryze domácí kontrolou, tedy u občanů a národních institucí, zůstává jen zhruba 23 % dluhu, zatímco přes 76 % ovládají zahraniční investoři a zahraniční vlastníci bank, pojišťoven a penzijních fondů působících v Česku.

Z toho plyne, že přílišná koncentrace dluhu u kterékoli skupiny věřitelů nese svá rizika a tato rizika navíc nelze posuzovat jen podle formálního sídla držitele. Přehnaná závislost na zahraničním kapitálu, ať už přímém nebo zprostředkovaném přes zahraničně vlastněné banky, činí stát citlivějším na náladu mezinárodních trhů a pohyby kurzu, protože rozhodnutí o dalším nákupu či prodeji dluhopisů se často dělají mimo Česko. Nadměrné spoléhání na skutečně domácí investory by naopak mohlo napínat domácí úspory a snižovat diverzifikaci věřitelské základny. V krizové situaci by stát neměl kam couvnout, pokud by tyto zdroje najednou vyschly. Ideálním řešením proto zřejmě není spoléhat výhradně na jeden zdroj financování, ale posílit podíl skutečně domácí kontroly; tedy nejen formálně českých institucí, ale zejména přímé účasti občanů, jejichž podíl sice pomalu roste, stále ale zůstává jen zlomkem celkového objemu dluhu.